Jan Boháč, Richard Healy, Anna Hulacová, Ondřej Kinský, David Krňanský, Marek Meduna, Markéta Othová, Jiří Thýn, Viktorie Valocká, Klára Vystrčilová:
Nejlepší krejčí ve městě/ kutátoři: Edith Jeřábková, Jiří Kovanda/ Hunt Kastner Artworks/ Praha/ 28. února – 11. dubna 2015
foto: Ondřej Polák
Bývalá oranžerie barokního kláštera a bílá kostka. Neutralita, izolace, osobitost a mnoho věcí, které nejdou pro svou emocionalitu ani vyslovit. Dokážou se tyto na první pohled takřka neslučitelné světy prolínat, doplňovat, vést vzájemný dialog? Výstava Bílá psýché tvrdí, že ano. A má pravdu.
Cesta do břevnovského kláštera je z pražského centra dlouhá a do Entrance Gallery ještě delší, jedete-li tam prvně a nevíte tak, kde přesně ten skleník hledat. Sousedé z Markétské 28 ani neví, že tu nějaká galerie je a raději vás posílají vedle „k Bohoušovi“; mrtvolky krtků vyskládané v řadě na schodech potvrzují předem při vstupu avizované přemnožení hlodavců. Polední slunce nadto nutí postupně odhazovat svršky, a když člověk konečně dorazí do vyhřáté oranžerie prosycené stojatým vzduchem, nemá z počátku rozhodně pocit, že by tu chtěl setrvávat dlouho.
Aktuální výstava však nutí pozastavit se, zpomalit, přizpůsobit se povaze místa. Odněkud zpovzdálí je slyšet monotónní mužský hlas opakující v nekonečné smyčce svůj dlouhý monolog a ten jakoby udával rytmiku času, který tu trvá jinak. Všechno plyne tak nějak pomaleji, hutněji, posvátněji.
Prostor je členěn několika strohými panely, šikovně upozaďujícími dispozice původní architektury, a proměňuje se tak v dočasnou bílou kostku, kde člověk takřka zapomene na to, že se nachází právě tady a ne v některé z dalších galerií současného umění s vybílenými zdmi a domněle pravoúhlým tvarem.
White cube, ideál výstavnické praxe, svatý grál modernismu, nedotknutelné posvátné místo. Psal o ní O’Doherty, kritizovalo ji mnoho jiných. Má tolik přízvisek a zároveň je z nich všemi a ani jedním. Proč se k ní po léta stále vracíme a co vlastně znamenají všechna ta jména, s nimiž je spojována? A může mít takový prostor vlastně vůbec duši?
Bílá psýché nám dokazuje, že to možné je. Způsob, jakým se s tímto problémem dvojice kurátorů vyrovnává, stojí na kontrastu mezi formou a obsahem, zdánlivou neutralitou a intimitou vystavených prací. Každý z autorů vybral dílo na výstavu sám; přičemž podmínkou bylo, že práce vznikaly v tíživých a komplikovaných situacích. Jako diváci podrobnosti neznáme, nicméně si je můžeme domýšlet. Některé interpretace jsou snazší, např. Poslední autoportrét s rodiči Veroniky Bromové, a zasáhnou tak návštěvníka přímo; jiné vyvolávají spíše metaforické čtení a působí více jako nevyřčený bolestný celek. Přesně takto dokonale funguje Self-Portrait As a Rebus Eugenia Percossiho. Čtyři kelímky naplněné barvou, dvě oranžové a bílá s modrou po jednom. Laik by řekl, že „to by svedl taky“. Jenže v galerijním kontextu objekty promlouvají, vyprávějí svůj nezřetelný příběh o neúspěšném (ne)naplnění, zanechaných částech sebe v místech, odkud se už nikdy nevrátí. O hmotě, která se zdá být fluidní, ale nakonec tak docela není. Anebo je jejich vyprávění také úplně o něčem jiném. I to se může stát.
Luděk Rathouský mi pak svým dominantním plátnem Diagnóza evokuje zbytečné a prázdné dialogy, hovory, u nichž si nikdo nepřeje být; a tak, zatímco se rozmlouvá o něčem nesmyslném, je každý myslí někde jinde, vypořádává se s tím po svém. Či naopak všichni sdílí stejný problém, uvědomují si jeho hodnotu a panuje mezi nimi něco jako tiché porozumění? Nepřehlédnutelným objektem výstavy je pak bezesporu dvojice Nekonečna (prvo)čísel, čtvercových pohyblivých objektů na jedné straně s prvočísly, na druhé bez nich, jen se zbylými čísly z řady. Pozorovatel je opět bez souřadnic, ponechán svojí imaginaci a důmyslnosti vlastního mozku. Jsou čísla množstvím lidí, jež nám projdou životem a prvočísla pak zástupem těch, na něž budeme jednou provždy pamatovat? Adéla Matasová nechává otázky samozřejmě bez odpovědi.
Prostor Entrance Gallery je světem protkaným interpretacemi, nevyslovenými a snad i nevyslovitelnými emocemi. Je neutrální a strojově chladný svou formou, ale uvnitř něj dlí citlivá duše. Na první pohled zachovává kamennou tvář, při bližším ohledání se stává jakousi multimediální obrazovou básní nabitou skrytými významy. Střetávají se v ní myšlenky, pocity, úzkosti, potlačené vzpomínky, křehkosti lidských duší, o nichž nikdo nemluví, protože nechce vypadat zranitelně. Její časoprostor hovoří o těch důležitých věcech pod povrchem a rozpráví o nich velmi poklidně, skromně. Nemá zapotřebí si na nic hrát. Je totiž lidská. A to je tím hlavním.
______________________________________________________________
Veronika Bromová, Isabela Grosseová, Adéla Matasová, Markéta Othová, Eugenio Percossi, Luděk Rathouský, Milan Salák, Jiří Surůvka: Bílá psýché / kurátoři: Tereza Jindrová, Jen Kratochvil / Entrance Gallery / Praha / 7. 5. – 31. 5. 2015
______________________________________________________________
foto: Edita Kubištová
Příspěvek Může mít bílá kostka duši? pochází z Artalk.cz
Markéta Othová a Adéla Svobodová / Drdova Gallery / Praha / 26. 5. – 22. 7. 2017
Markéta Othová a Adéla Svobodová
vernisáž ve čvrtek 25. 5. 2017 v 18h
Příspěvek TZ: Markéta Othová a Adéla Svobodová pochází z Artalk.cz
Muzeum hlavního města Prahy připravilo retrospektivní výstavu Vladimíra Boudníka, který proslul vlastním grafickým stylem nazvaný exploatismus: „Jeho podstatou měla být tvorba na základě myšlenkové asociace a schopnosti vybavovat si z libovolných skvrn podle svých vjemů a životních prožitků konkrétní tvary a obrazy,“ píše Dušan Kütner v E15.
Drdova Gallery v Praze nabízí abstraktní z textilních vzorů vycházející díla Markéty Othové a Adély Svobodové. „Ať už to tak Othová se Svobodovou mínily, či ne, na výstavě vnímáme silnou ženskost a intimitu, jako když se holkám díváme pod košili,“ míní Lenka Lindaurová v Lidových novinách. Výstavu hodnotí veskrze pozitivně a její netradiční koncept označuje za brutální.
„Památník nemá společnost rozdělovat, ale stmelovat. Místo aby se problém věcně řešil, vznikla vesnická rvačka,“ sdělil starosta Trutnova Ivan Adamec. Památník 100 let vzniku Československa tak ve městě nevznikne, shodlo se na tom zastupitelstvo. Kontroverze vyvolal především návrh skupiny místních umělců a architektů vystavit plastové srdce s levitujícím lvem, který získal podporu odborné poroty i části veřejnosti. Více v regionální MfDnes.
Jan H. Vitvar napsal monografii Davida Černého. „Vitvar (…) je pro nesnášenlivého výtvarníka zřejmě vítaným posluchačem historek – čehož umí novinář využít. Reportážní popisy vskutku pankáčských, často nepovolených instalací soch, nebo okolností jejich vzniku, jsou tím v knize nejlepším. Ani nevadí, že u většiny z líčených situací Vitvar nemohl být,“ píše Magdalena Čechlovská v Hospodářských novinách. Úskalím knihy je fakt, že je někdy Vitvar spíše tlumočníkem názorů Černého, než jejich vykladačem.
Příspěvek denní tisk 28. 6. 2017 pochází z Artalk.cz
Markéta Othová a Adéla Svobodová / Drdova Gallery / Praha / 26. 5. – 22. 7. 2017
Foto: Hynek Alt
Příspěvek Markéta Othová a Adéla Svobodová v Drdova Gallery pochází z Artalk.cz
Markéta Othová a Adéla Svobodová: snídaně & performance / Drdova Gallery / Praha / 29. 7. 2017 ve 12h
Markéta Othová a Adéla Svobodová: snídaně & performance
přijměte pozvání na snídani s umělkyněmi aktuální výstavy v sobotu 29. července v 12.00.
V rámci 3. ročníku Neighbourhood Boogie-Woogie, společné události žižkovských galerií, připravily Markéta Othová a Adéla Svobodová performance Čtenářka, která začně ve 14.00. Účinkuje Dana Hábová.
Příspěvek 29. 7. 2017 / Markéta Othová a Adéla Svobodová: snídaně & performance pochází z Artalk.cz
NBW2017 / kurátoři: Tereza Havlovicová, Nikola Nováková, Jan Vítek / hunt kastner / Praha / 27. 7. 2017 od 12h
Ateliér Performance FUD UJEP | DUNA | Jakub Jansa | Eva Koťátková | Kateřina Konvalinová | Kristina Láníková | Markéta Othová + Adéla Svobodová | Jakub Ra | Rudolf Samohejl | Julie Slauka | Jonáš Strouhal | Johana Střížková + Margareta Turčínová | Tereza Štětinová + Hana Polanská | VICENA | Ladislav Vondrák + další
kurátoři: Tereza Havlovicová, Nikola Nováková, Jan Vítek
sobota 29. 7. 2017 od 12h
žižkovské galerie a jejich okolí
Dovolená v Chorvatsku, sekání zahrady na chalupě nebo cestování za obřími světovými přehlídkami umění – to všechno a jistě mnohem víc pro nás znamená léto. A jsou to také události, se kterými se již třetím rokem utkáváme při pořádání Neighbourhood Boogie-Woogie. Po předešlých výzvách spočívajících v okupování veřejného prostoru jsme se rozhodli letní of-program extrahovat do jednoho jediného dne. Třetí ročník je tedy ve znamení akce a performance, časem a místem vymezených situací, a to jak v intencích současné spektakulární prezentace, tzv. tanečního obratu, tak v propojení s módou či divadlem. Program začíná v pravé poledne v Drdova Gallery setkáním s Markétou Othovou a Adélou Svobodovou a plyne celým dnem až do večerní afterpárty v klubu Café Pavlač. Celý program je rozdělen do dvou kategorií dle typu akce – zda jsou performance volně přístupné po celé odpoledne, a nebo jsou ze své podstaty časově vymezené, ale o to intenzivnější. Můžete je vidět nebo se jich účastnit jen pokud budete ve správný čas na správném místě. Celé Neighbourhood Boogie-Woogie je založeno na spolupráci žižkovských galerií a malých institucí pohybujících se na poli současného umění, se snahou přivést do letních, trochu ospalých ulic nevšední zážitky a možnosti setkávání. Po třetí tedy může zaznít letní „Let’s Boogie-Woogie“!
Příspěvek TZ: NBW2017 pochází z Artalk.cz
Daniel Balabán, Ondřej Basjuk, Roman Bicek , Ondřej Buddeus, Martin Čada, Jiří Černický, František Demeter, Juraj Gábor, Patrik Hábl, Petr Horák, Milan Houser, Barbora Klímová, Martin Kohout, Jiří Kuděla, Jan Merta, Alice Nikitinová, Jaromír Novotný, Markéta Othová, Jiří Petrbok, Petr Písařík, Rastislav Podoba, Jakub Roztočil, Rastislav Sedlačík, Zbyněk Sedlecký, Vojtěch Skácel, Jakub Špaňhel , Martin Špirec, Karel Štědrý, Adam Štech, Michaela Thelenová, Dušan Tománek, Jakub Tomáš, Lubomír Typlt, Jiří Valoch, Tomáš Vaněk, Vladimír Véla, Petr Veselý, Čtvrtá vlna / Co je současný obraz / Kurátoři: Ivan Bergmann, Zdeněk Freisleben, Beata Jablonská, Ján Kralovič, Václav Mílek, Terezie Petišková, Marek Pokorný, Petr Vaňous / Krajská galerie výtvarného umění – 3. np zlínského zámku / Zlín / 12. 5. – 24. 9. 2017
Foto: Dalibor Novotný
Příspěvek Výstava Co je současný obraz ve Zlíně pochází z Artalk.cz
Laureátem dvanáctého ročníku Ceny pro umělce nad 35 let – Ceny od Anny Daučíkové se stal v úterý 5. prosince vizuální umělec, kurátor, architekt výstav a spoluzakladatel galerie Tranzitdisplay Zbyněk Baladrán.
Pětičlenná porota ve složení Václav Janoščík (kurátor, teoretik a pedagog), Richard Loskot (umělec, finalista ceny CJCH), Marie Lukáčová (umělkyně, absolventka UMPRUM), Nina Michlovská (kurátorka) a Tina Poliačková (DJka a kritička) vybírala celkem z pěti finalistů. Dalšími nominovanými byli: Marek Meduna, Markéta Othová, František Skála a Lenka Vítková.
Z vyjádření poroty:
“Při výběru letošního laureáta jsme kladli důraz nejen na samotnou tvůrčí práci jednotlivých finalistů, ale právě na jejich schopnost sdílet své zkušenosti a vést dialog také jinými prostředky, ať jde o přípravu výstav, vzdělávání anebo v neposlední řadě lidské a nezištné působení ve prospěch umění.
Oceněným, se tak stává autor, který naši generaci ovlivnil nejen svojí uměleckou a tvůrčí činností, ale také skrze kritickou recepci zahraničního umění a teoretického diskurzu, nebo díky svojí širší myšlenkové a institucionální práci. Tato osobnost je spojená s nezávislou samosprávnou platformou, která je důležitou institucí v propojování lokálního a světového umění, organizaci diskusí o spoločensko-politických tématech – především reflektování minulého politického uspořádaní, jeho porevoluční transformaci a vztahu k aktuálním problémům. V neposlední řade sehrává důležitou úlohu ve vydavatelské a publikační činnosti. Vážíme si jeho kritické sebereflexe i neustálého přehodnocování dosavadní pozice, rozšiřování rámce umělecké práce k jejímu zprostředkování ve výstavní architektuře a kolektivní přístup k reflexi a produkci umění.”
Součástí ceny je i vyhlášení nejlepší samostatné výstavy.
Nejvíce hlasů v divácké anketě za období 2016-2017 získala výstava Františka Skály ve Valdštejnské Jízdárně kurátorovaná Tomášem Pospiszylem.
Cena je každoročně od roku 2007 předávána jako gesto mladší generace tvůrců a teoretiků vůči generaci starších umělců. Jedná se zejména o uznání, které je zprostředkováno vybranému umělci, na jehož volbě se podílí více než 500 osob z celé České republiky, kterým v době hlasování není 35 let a nominují dva umělce nad 35 let. Ze součtu došlých hlasů vzniká skupina čtyř až sedmi finalistů. V druhé fázi laureáta vybírá každý rok odlišná porota. Věková hranice „nominátorů“ je zvolena intuitivně; charakter ceny se odvíjí od setkání každoročně obměňované poroty s finalisty v jejich ateliérech.
Stránky aktivity Umělec má cenu a Facebook.
Foto: Valentýna Janů
Příspěvek Zbyněk Baladrán má cenu pro rok 2018 pochází z Artalk.cz
5000 m2 pro umění. PLATO otevírá Bauhaus veřejnosti / Galerie PLATO / Ostrava / 11. – 18. 4. 2018
St 11.04.
18.00
Dočasné struktury 1 (knihovna, bistro, prodejna, dekor)
Budujeme zázemí instituce s umělci
Zahájení výstavy
Umělci: Julia Gryboś & Barbora Zentková, Milan Houser, Dominika Olszowy, Johana Pošová, Jan Šerých a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého ze sbírky Magnus Art: Jiří Černický, David Černý, Michal Gabriel, Vladimír Houdek, Matyáš Chochola, Barbora Kleinhamplová, Barbora Klímová, Martin Kohout, Vladimír Kokolia, Eva Koťátková, Radim Labuda, Dominik Lang, Martin Mainer, Ján Mančuška, Michal Nesázal, Petr Nikl, Markéta Othová, Michal Pěchouček, Jiří Příhoda, Lukáš Rittstein, František Skála, Jiří Skála, Kateřina Šedá, Roman Štětina, Mark Ther, Tomáš Vaněk, Kateřina Vincourová
Kurátoři: Jakub Adamec, Daniela a Linda Dostálkovy, Marek Pokorný
Téměř 5000 m2 plochy v prázdném hobbymarketu, který budeme využívat jen dočasně. Takové vstupní podmínky si přímo řekly o experiment, na němž se budou podílet umělci. Místo tradičních výstav představíme jako umělecká díla základní funkční vybavení galerií, například knihovnu, bistro, prodejnu, kino, ale i zahradu, které lze alespoň několik let plně užívat. Do doby, než se konečným sídlem PLATO stanou zrekonstruovaná městská jatka. K experimentu jsme přizvali tvůrce z České republiky i ze světa, aby nám v letošním roce pomohli funkční zázemí PLATO vybudovat – postupně, ve čtyřech cyklech projektu Dočasné struktury. Jako první přišly na řadu knihovna, bistro a prodejna. Interiér navíc vyzdobíme díly laureátů nejvýznamnějšího domácího ocenění pro umělce.
20.00
Afterparty_zahájení
DJ set současné experimentální hudby – platforma Gin & Platonic
Čt 12.04.
10.00–12.30
Publikum a současné umění
Panelová diskuze
Představitelé institucí ČR, jejichž hlavní náplní je prezentace a zprostředkování současného vizuálního umění, diskutují o svém pojetí publika a práci s ním.
Hosté:
Karina Kottová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého
Denisa Kujelová, umělecká ředitelka Fait Gallery
Eva Mráziková, ředitelka a šéfkurátorka Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem
Marek Pokorný, ředitel a kurátor galerie PLATO Ostrava
Tereza Stejskalová, kritička a kurátorka tranzit.cz
Moderuje kurátor a galerijní pedagog Ondřej Horák.
Čt 12.04.
10.00–20.00
Dominika Olszowy
Performance
Celodenní performance polské umělkyně Dominiky Olszowy.
Čt 12.04.
13.00–15.00, 17.00–18.00
Filmy skoro o všem
Projekce
Série krátkých videofilmů Rebelů z Lemešan a skupiny mladých romských youtuberů z Vranova nad Topľou. Představujeme fenomén amatérských tvůrců a jejich specifickou výpověď o vztahu k vlastnímu životu, masové kultuře a médiím. Blok videofilmů promítáme ve smyčce.
Čt 12.04.
15.00
Adam Szymczyk: Veřejná instituce Documenta 14
Diskuze
Setkání s uměleckým ředitelem přehlídky Documenta 14 (2017) Adamem Szymczykem. Moderuje ředitel Centra pro současné umění Futura v Praze Michal Novotný.
Čt 12.04.
18.00
Bráníme svá i cizí práva
Diskuze
Večer se soudkyní Ústavního soudu Kateřinou Šimáčkovou a politologem Ondřejem Slačálkem. Moderuje psycholog, sociální pracovník a aktivista Jakub Černý.
Pá 13.04.
21.00
Barvy//Laky\\Zvuky: Genot Centre & Radio Wave
Koncert
Příspěvek TZ: 5000 m2 pro umění. PLATO otevírá Bauhaus veřejnosti pochází z Artalk.cz
Dalibor Bača, Věra Boudníková Špánová, Eva Brázdová, Pavel Brázda, Radek Brousil, Tereza Bušková, Veronika Carbová, Jiří Černický, Milena Dopitová, František Drtikol, Aneta Dvořáková, Barbora Fastrová, Jaroslava Frajová, Richard Fremund, Jaromír Funke, Emilie Frydecká, Věra Gabrielová, Josef Hampl, Helena Hladilová, Eliška Hlavačková, Adam Holý, Marie Horneková, Klára Hosnedlová, Vendula Chalánková, Věra Janoušková, Ludmila Kaprasová, Olga Karlíková, Svatopluk Klimeš, Milan Knížák, Jindřich Koch, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Brigita Kolčavová Sirková, Stanislav Kolíbal, Július Koller, Jiří Kovanda, Markéta Kratochvílová, Alžběta Krňanská, Svatoslav Krotký, Antonín Kybal, Viktorie Langer, Ondřej Louda, Adéla Matasová, František Matoušek, Bohdan Mrázek, Karíma Al-Mukhtarová, Josef Muller, Kamila Musilová, Jan Nálevka, Markéta Othová, Michal Pěchouček, Dagmar Piorecká, Johana Pošová, Ondřej Přibyl, Rafani, Julius Reichel, Viktória Remiarová, Božena Rothmayerová, Renata Rozsívalová, Zorka Ságlová, Sráč Sam, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, Rudolf Schlattauer, Helena Skočdopolová, František Skála, Matěj Smetana, Adam Stanko, Irene Stehli, Jan Steklík, Josef Sudek, Ladislav Sutnar, Zuzana Ševčíková, Adriena Šimotová, Alena Šišková, Jana Špánková, Roman Štětina, Marie Teinitzerová, Nik Timková, Jiří Thýn, Lenka Vacková, Jiří Valoch, Dan Vlček, Vlastimil Vodák, Martin Zet / Pocta suknu. Textil v kontextu umění / kurátorky: Emma Hanzlíková a Markéta Vinglerová / 8smička / Humpolec / 19. 4. – 12. 8. 2018
Foto: Ondřej Přibyl
Příspěvek Pocta suknu v Humpolci pochází z Artalk.cz
Markéta Othová / 1990–2018 / kurátorka: Denisa Kujelová / Fait Gallery MEM / Brno / 23. 5. – 4. 8. 2018
Markéta Othová je vizuální umělkyní, která překračuje jasné definice fotografie, s níž jako médiem pracuje nejčastěji. Její práce nikdy neodpovídala obvyklým fotografickým postupům a autorka se vůči nim i záměrně vyhraňuje. Tak je tomu i v tomto případě. Zdánlivou banalitu dokumentovaných zcela běžných věcí tentokrát Markéta ještě zdůraznila užitím způsobu nefotografického záznamu, který je typický spíše pro digitální archivaci, a následně i volbou efemérního materiálu pro ni tak příznačných zvětšenin. Velké formáty jsou pak v ostrém kontrastu s intimitou voleného námětu. Výběrem billboardového papíru i užitím skeneru se tak autorka opět úmyslně vymezuje vůči fotografii v klasickém slova smyslu a tentokrát stírá hranici mezi prací fotografickou a grafickou.
Ve zkoumání možností vizuálního sdělení reflektujících zejména témata skutečnost, čas a paměť, kterými se Markéta Othová zabývá kontinuálně, využívá vlastních výrazových prostředků, které ji do jisté míry umožňuje i svoboda fotografického autodidakta, stejně tak ji tato pozice ulehčuje i osvojování alternativních možností snímání. Tímto poněkud odosobněným způsobem zpracovává osobní předměty ze svého soukromého archivu a podmiňuje je jednotnému formátu A4 v měřítku 1:1. Přirozeně barevný digitální záznam se pro ni posléze stal i součástí nenásilného přechodu k barevné fotografii.
Markéta Othová (*1968, Brno) je konceptuální umělkyně a fotografka. V letech 1987–1993 studovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, v letech 1987–1989 v ateliéru filmové a televizní grafiky, od roku 1989 pak navštěvovala ateliér ilustrace a grafiky, ve kterém i diplomovala. Svou tvorbou aktualizovala konceptuální práci s černobílou fotografií. Je laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého (2002) a její díla jsou zastoupena ve významných státních i soukromých českých a zahraničních sbírkách (Galerie hlavního města Prahy, Národní galerie v Praze, Nicolas Krupp Collection, Victoria and Albert Museum, London).
Výstava bude zahájena vernisáží ve středu 23. května 2018 v 19 hodin.
Příspěvek TZ: Markéta Othová pochází z Artalk.cz
Markéta Othová: 1990–2018 / kurátorka: Denisa Kujelová / Fait Gallery MEM / Brno / 23. 5. – 4. 8. 2018
foto: Martin Polák
Příspěvek Markéta Othová ve Fait Gallery pochází z Artalk.cz
Komentovaná prohlídka výstav Markéty Othové a Jana Nálevky / Fait Gallery / Brno / 4. 8. 2018 v 11h
V sobotu 4. 8. 2018, v poslední den výstavy, proběhne komentovaná prohlídka výstavy Jana Nálevky A teď konečně obraťme list a výstavy Markéty Othové 1990–2018. Prohlídky se zúčastní autoři společně s kurátory výstav Jiřím Ptáčkem a Denisou Kujelovou.
Příspěvek 4. 8. 2018 / Komentovaná prohlídka výstav Markéty Othové a Jana Nálevky pochází z Artalk.cz
Po sečtení hlasů v anketě ceny pro umělce starší 35 let, kterou letos tituluje jméno posledního laureáta Zbyňka Baladrána, vzešlo pět finalistek a jeden finalista: Barbora Klímová, Lenka Klodová, Markéta Othová, Pavla Sceranková, Jiří Skála a Sláva Sobotovičová.
Cena je předávána jako gesto mladší generace tvůrců a teoretiků vůči generaci starších umělců a umělkyň. Jedná se zejména o uznání, které je zprostředkováno vybranému umělci, na jehož volbě se podílí více než 500 osob z celé České republiky, kterým v době hlasování není 35 let. Ze součtu došlých hlasů vzniká skupina pěti až sedmi finalistů. Čtyřčlenná porota sestavená ze začínajících umělců, kurátorů, teoretiků, historiků a fanoušků umění navštíví během února ateliéry všech finalistů a na základě těchto setkání pak vybere laureáta nebo laureátku, která obdrží štafetu po Zbyňku Baladránovi, vítězi z minulého roku.
Aktivita Umělec má cenu vznikla v roce 2007 z potřeby upozornit, kdo je pro mladší generaci autoritou a kdo má její respekt. Po Jiřím Kovandovi, Vladimíru Skreplovi, Adrieně Šimotové, umělecké dvojici Lukáš Jasanský a Martin Polák, Václavu Stratilovi, Daliboru Chatrném, Vladimíru Kokoliovi, Martinovi Zet, Karlu Malichovi, Vladimíru Havlíkovi, Jiřím Surůvkovi a Anně Daučíkové je garantem ceny Zbyněk Baladrán.
https://www.instagram.com/umelecmacenu
Příspěvek Umělec má cenu / Cena od Zbyňka Baladrána zná své finalisty roku 2018 pochází z Artalk.cz
Návrh nového stavebního zákona se setkává s kritikou – Ocenění Umělec má cenu zveřejnilo finalistky a finalistu – Zemřela rumunská umělkyně Alina Popa – Soutěž na novou VŠVU v Bratislavě vyhráli SLLA Architects – Masarykova univerzita v Brně vyhlásila soutěž o nové umělecké dílo pro veřejný prostor
1/ Návrh nového stavebního zákona kritizují odborníci
Ministerstvo pro místní rozvoj zaslalo na konci minulého měsíce k připomínkování věcný záměr nového stavebního zákona na příslušná ministerstva a úřady. Podle ekonomických analytiků je nový stavební zákon a potažmo zrychlení procesu schvalování jeden z nejdůležitějších kroků, jenž výrazně usnadní stavební rozvoj na našem území, a pomůže tak ekonomickému růstu. Nový zákon by měl zrychlit povolovací řízení z průměrných 5,4 let na jeden rok. Vzniknout by také měl Nejvyšší stavební úřad. Novinkou v zákoně je tzv. „fikce souhlasu“. Pokud se příslušný stavební úřad nevyjádří do třiceti pracovních dnů, bude to považováno za souhlasné stanovisko. V souladu s intencí zrychlit rozhodovací proces se však v nové verzi zákona nepočítá s povinností závazného stanoviska Národního památkového ústavu. Minulý pátek proto vrcholní představitelé památkové péče, architekti a historici umění zaslali premiéru Andreji Babišovi „Otevřený dopis ve věci vážného ohrožení kulturního dědictví České republiky“. Signatáři dopisu jsou Tomáš Zima (rektor Univerzity Karlovy v Praze), Tomáš Vaněk (rektor Akademie výtvarných umění v Praze), Jindřich Vybíral (rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze), Jan Royt (prorektor UK v Praze), Ladislav Lábus (děkan Fakulty architektury ČVUT v Praze), Michaela Hrubá (děkanka FF UJEP v Ústí nad Labem), Michal Pullmann (děkan FF UK v Praze), Tomáš Winter (ředitel Ústavu dějin umění Akademie věd ČR), Richard Biegel (ředitel Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze), Vít Vlnas (vedoucí Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK), Ondřej Jakubec (vedoucí Semináře dějin umění FF MU v Brně), Jana Zapletalová (vedoucí Katedry dějin umění UP v Olomouci) a Tomáš Pospiszyl (vedoucí Katedry teorie a dějin umění AVU v Praze). V dopisu se nejprve uvádí, že signatáři považují inovaci stávajícího zákona za potřebnou, avšak jsou překvapeni tím, že jeho nová verze „bohužel výrazně omezuje reálnou ochranu kulturního dědictví v ČR“. Novému zákonu vytýkají zejména, že nerozlišuje mezi typem stavby, tzn. dálnice je na stejné úrovni jako národní kulturní památka. „Zjednodušená dokumentace pro povolení stavby nebude a ani nemůže řešit otázky důležité pro zachování kulturně historických hodnot, například restaurátorské zásahy, postup obnovy kamenných prvků, renesančních sgrafit, štukové výzdoby.“ Dále je v dopise zpochybňován stavební úřad, jenž „z principu nemá a nemůže mít odborné kapacity, aby o obdobných otázkách mohl soustavně a kvalifikovaně rozhodovat“. Podle signatářů tvůrci zákona předpokládají, že omezením ochrany kulturního dědictví se zrychlí celý proces. Tento předpoklad však pokládají za mylný a domnívají se, že orgány památkové ochrany a péče nejsou těmi, kdo soustavně opožďuje rozhodovací procesy. Památková péče se navíc, podle vyjmenovaných odborníků, těší velkého zahraničního uznání a podpory. Stejně tak dokázala účinně čerpat dotace Evropské unie na záchranu a opravy významných kulturních památek. Na závěr signatáři oslovují premiéra Babiše s apelem, aby nedopustil situaci, kdy bude ohroženo naše kulturní dědictví tím, že jeho obnovu bude posuzovat pouze stavební úřad. Reakce Andreje Babiše zatím není zveřejněna. Nový stavební zákon však patří mezi priority současné vlády, která jej chce schválit do konce svého funkčního období, tedy do roku 2021. Tento termín však mnozí analytici považují za velmi ambiciózní. Celé znění otevřeného dopisu je možné nalézt na facebookovém profilu Richarda Biegela.
2/ Ocenění Umělec má cenu zveřejnilo finalistky a finalistu
Aktivita Umělec má cenu, která vznikla v roce 2007 a je podporována Centrem pro současné umění Praha, každoročně uděluje ocenění jednomu z umělců či umělkyň starších třiceti pěti let. Jedná se o výraz respektu mladší generace vůči starším inspirativním osobnostem. Na výběru finalistů či finalistek se podílí vždy více než pět set hlasujících. Porota, jejíž složení je proměnlivé, pak vybere vítěze či vítězku. V letošním roce iniciativa vyhlásila následující finalistky a jednoho finalistu: Barboru Klímovou, Lenku Klodovou, Markétu Othovou, Pavlu Scerankovou, Slávu Sobotovičovou a Jiřího Skálu. Předání ceny výjimečně proběhne až v prvním čtvrtletí tohoto roku. Novinkou je také sloučení tří vedlejších kategorií (výstava, skupinová výstava, dílo roku) do jedné kategorie Počin roku. Posledním známým laureátem je Zbyněk Baladrán.
3/ Zemřela Alina Popa
Na počátku minulého týdne zahraniční servery informovaly (Artforum) o úmrtí rumunské umělkyně Aliny Popy. Bylo jí třicet šest let a stalo se tak 1. února. Alina Popa se dle svých slov pohybovala „mezi současným tancem a vizuálním uměním, black boxem a white cube, filozofií a textem“. Vystudovala ekonomii na Akademii ekonomických studií v Bukurešti a posléze malířství, kinematografii a fotografii na Maďarské akademii výtvarných umění v Budapešti. Spolu s Irinou Gheorghe založila v roce 2009 Studio melodramatického výzkumu (Bureau of Melodramatic Research – BMR). Roku 2012 vytvořila s Florinem Fluerasem platformu Unsorcery. Její umělecký výzkum spočíval na studiu teorie afektu a vztahu mezi neoliberalismem a melodramatem. Z pozice gender studies a feminismu se věnovala též emocím a tělu. To vše na pozadí kritiky kapitalismu. Popa své projekty prezentovala a také performovala v mnohých významných evropských institucích jako například v MUMOK (Vídeň), DEPO (Istanbul), Martin Gropius Bau (Berlín) nebo Centru současného umění ve Varšavě (Centrum Sztuki Współczesnej Zamek Ujazdowski).
3/ Architektonická soutěž na kampus Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě má svého vítěze
Minulou středu byly vyhlášeny výsledky architektonické soutěže na dostavbu kampusu VŠVU v Bratislavě, tzv. „Artcampusu“. Předmětem soutěže byla dostavba objektu na Drotárské cestě, která zahrnuje výstavbu internátu, přilehlé jídelny a technologického pavilonu. Dosavadní budova, jež byla z části upravena již v devadesátých letech minulého století, nedostačovala aktuálním potřebám školy. Do soutěže se přihlásilo 31 projektů, přičemž většina z nich řešila kromě zadání i druhou fázi úpravy areálu, sice pavilon s ateliéry, rektorátem, aulu, knihovnu a další standardní vybavení moderní vysoké umělecké školy. Komise zasedala ve složení Petr Hájek, Pavel Choma, Štefan Klein, Aljoša Dekleva, Ernst J. Fuchs, Roman Brychta, Imrich Vaško a jako náhradník Peter Jurkovič. Soutěž vyhrála slovenská architektonická kancelář SLLA Architects (Miriam Lišková, Michal Sulo). SLLA Architects je dosud méně známý ateliér. V České republice se výrazně zapsal svým Komunitním centrem Máj, které bylo realizováno v letech 2012–2014 ve vyloučené lokalitě na okraji Českých Budějovic a výrazně přispělo k proměně tohoto sídliště. Cílem architektů v případě bratislavské vysoké školy bylo především zachovat kontakt se zelenými plochami areálu. Zvolili proto lineární, téměř monolitickou podobu stavby, přičemž nové budovy budou postupně doplňovat stávající po jejích bočních stranách. Architekti si také vytvořili prostor pro další dostavby v druhé fázi. Ta první s rozpočtem 9 mil. eur by měla být dokončena v roce 2023. Ateliér též bezesporu zúročí své zkušenosti s českobudějovickým komunitním centrem. Právě ubytovací prostor by měl poskytnout všemožné vyžití studentům umělecké školy v duchu komunitního bydlení. Porota ve svém hodnocení výrazně ocenila jasné provozní a typologické řešení a navrhovaný systém etap včetně diferencovaného architektonického výrazu. Ocenila též, že návrh navazuje na původní stav budovy architekta Dušana Kuzmy.
4/ Masarykova univerzita vyhlašuje soutěž na ztvárnění sochy ke svému 100. výročí založení
Masarykova univerzita v Brně vyhlásila uměleckou soutěž, jejímž předmětem je socha k 100. výročí jejího založení. Umístěna by měla být na Žerotínově náměstí před budovou rektorátu v centru moravské metropole. Umělecké dílo by mělo ideově obsáhnout širší tematický rámec. Jako výchozí pojmy zadavatel uvádí Tomáše Garrigua Masaryka, univerzitu, vzdělávání, bádání, humanitu, svobodu, odvahu, dynamiku nebo současnost. V zadání se též objevují požadavky po trvanlivosti materiálu i nadčasové ideji. Dílo by také mělo přispět ke kultivaci veřejného prostoru. Zadavatel, tedy Masarykova univerzita, tudíž dává dostatečný prostor všem přihlášeným – umělci zde nejsou v tvůrčím procesu omezeni. Cena pro vítěze je stanovena ve výši 210 tis. korun. Termín odevdání soutěžního návrhu je 15. květen 2019. Porota, jejímiž členy a členkami jsou představitelé Masarykovy univerzity, stejně jako umělci a další kulturní činitelé, o vítězi rozhodne 23. května 2019. Více zde.
Příspěvek TOP Týdne 4.–10. 2. 2019 pochází z Artalk.cz
Cena Michala Ranného oceňuje práci výtvarných umělců, která zásadním způsobem obohatila českou vizuální kultury a dokáže určovat nastupující generace umělců. Jako jedenáctou laureátku vybrala šestičlenná porota fotografku a grafičku Markétu Othovou.
Cenu Michala Ranného uděluje spolek Přátelé Moravské galerie ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně od roku 1999. V minulosti byli oceněni umělci Dalibor Chatrný, Miroslav Šnajdr, Stanislav Kolíbal, Jiří Kovanda, Vladimír Skrepl, Daniel Balabán, Václav Stratil, Marian Palla, Vladimír Kokolia a umělkyně Milena Dopitová. Markéta Othová se tak stala druhou ženou, která získala toto ocenění.
Odborná porota zvolila letošní laureátkou Markétu Othovou s tímto vyjádřením: „Dílo Markéty Othové se vyznačuje formální jednoduchostí a čistotou, prostřednictvím kterých umělkyně zachycuje a divákovi zprostředkovává silné momenty. Porota oceňuje především konzistentnost její tvorby a způsob, jakým pracuje s médiem fotografie a jakým se jí daří prozkoumávat hranice tohoto média. Laureátku považuje za výjimečnou osobnost nejen na české, ale i na evropské umělecké scéně. Tvorba Markéty Othové dokazuje, že fotografie je platným a stále současným uměleckým médiem.“
Oficiální předání ceny včetně intervence do stálé expozice ART IS HERE proběhne v létě roku 2021.
Foto: archiv Moravské galerie v Brně
Příspěvek Laureátkou 11. ročníku Ceny Michala Ranného je Markéta Othová pochází z Artalk.cz
Pavel Baňka, Veronika Šrek Bromová, Michal Kalhous, Alena Kotzmannová, Markéta Othová, Rudolf Samohejl, Lucia Sceranková, Tomáš Svoboda, Aleksandra Vajd, Lenka Glisníková & Karolína Matušková / kurátor: Jiří Ptáček / Pozdní intimita / Galerie moderního umění v Hradci Králové – Prostor / Hradec Králové / 5. 6. – 29. 8. 2021
Foto: Jan Kolský
Příspěvek Pozdní intimita v Galerii moderního umění v Hradci Králové pochází z Artalk.cz
V Galerii moderního umění v Hradci Králové se na výstavě Pozdní intimita ukazuje skryté a vystavuje důvěrné. Kurátor Jiří Ptáček vybral díla jedenácti současných umělkyň a umělců, která se dotýkají tématu intimnosti a soukromí. S pohledem za ploty, do cizích šálků, talířů i archivů si můžeme klást otázku, s kým vlastně vstupujeme do intimních vztahů. V Prostoru hradecké galerie se nám nabízí široká škála možných odpovědí: kromě rodičů, širší rodiny a přátel, může jít paradoxně i o někoho tak nedostupného, jako jsou celebrity, nebo naopak o nás samé.
S mlékem a dvěma cukry
Dva šálky po okraj naplněné mlékem stojí na minimalistickém soklu z dřevěných latěk. Celý výjev ovládá napětí: je cítit v rozmístění dotýkajících se hrnků, ovládá vypouklou hladinu bílé tekutiny a propisuje se i do názvu (Kolize II). Když autorka této instalace, Lucia Sceranková, mluví o svých dílech, často se odkazuje na Rolanda Barthese a jeho Světlou komoru. Těžko říct, zda jde i tentokrát o vědomou narážku, nebo jen o náhodu, nicméně Barthes se opět hlásí o slovo. Mléko je pro něj totiž metaforou fotografie: „Fotografické snímky, jimž princip vyznačování chybí, jsou znaky, které nezachytávají, nýbrž které zhutňují po způsobu srážejícího se mléka. Ať snímek ukazuje cokoli a jakkoli, je vždy neviditelný, neboť co vidím, není fotografický snímek.“[1] Na většinu fotografií vystavených v rámci Pozdní intimity lze skutečně pohlížet jako na takováto zhutnění. Jsou médiem poznání, zachycením či postižením podstaty. Díky své indexikální povaze podávají jasné svědectví: „Toto bylo!“ (abychom se opět – a zatím ne naposledy – odkázali k Barthesovi).
Markéta Othová podává svědectví o svém setkání s Björk, na kterou náhodou narazila v benátské kavárně. Toužila si ji vyfotit, a nakonec pořídila jednatřicet snímků, které tak trochu evokují bulvární fotografie. Vzdálenost, která fotografku a zpěvačku dělí, umocňuje pocit, že nahlížíme do cizího soukromí, že jej vidíme nezprostředkovaně. Björk snad ani neví, že je fotografována, rozhodně na fotografiích nepózuje. Když si Othová čerstvě vyvolané snímky prohlížela, byla nejprve zklamaná, pak si ale povšimla zvláštních kvalit, které cyklus ve svém celku obsahuje. Zásadní je, že Björk není na fotografiích sama. Je obklopena fanoušky a známými, kteří ji doprovází, vidíme, jak na ni její doprovod i náhodní kolemjdoucí reagují. V sekvenci pořízené během deseti minut je zachycen pohyb její suity, hemžení, které ji obklopuje. Ukazuje se, že to, kým je, určuje mimo jiné i to, jak se k ní vztahují druzí.
Na rozdíl od Björk si je většina modelů Pavla Baňky z jeho Improvizovaných ateliérů své pozice před fotoaparátem velmi dobře vědoma a nesnaží se to zastírat. Snad všichni (až na malé děti) se propůjčují určité společenské hře, pózují, ví o tom a chtějí, aby nám to bylo známo.[2] Do objektivu se obrací přímým pohledem a doufají, že se na světlocitlivý čip otisknou tak, jak chtějí být viděni: například dvě děvčátka své blízké přátelství předvádí spletením vlasů do jednoho copu, jiní manifestují svůj důvěrný vztah doteky. Svou roli reflektoval Baňka v rámci textu k výstavě Blízkost, která proběhla na přelomu let 2017 a 2018 v Domě fotografie, následovně: „Vše je spojeno podobnými vztahy mezi fotografem a jeho modely. Je to jakási společná hra, kdy fotograf je sice režisérem scény, ale protagonisté improvizují své výstupy sami.“
Obdobnou hru mezi protagonisty, režisérem a diváky dekonstruuje Tomáš Svoboda v Jedné vteřině života Julie Roberts, když vteřinu filmového záběru rozkládá do pětadvaceti diskrétních okamžiků a odhaluje tak dvě závislosti, na které v přítmí kinosálů rádi zapomínáme. Pohyblivý obraz je jen rychlým střídáním obrazů nepohyblivých a na stříbrném plátně vidíme nejen postavy, ale především herce, kteří je ztvárňují. Film sice rezignuje na zrcadlení reality a má tendenci vyprávět příběhy, které nás pohlcují a nechávají zapomenout na vnější svět, Svoboda však vyzdvihuje ty jeho aspekty, které jej s realitou pojí. Ukazuje, že ač jsou role Julie Roberts „jen jako“, ona sama je doopravdy. Můžeme se tak ptát, zda i jednostranný vztah, který navazujeme s herci, když zblízka pozorujeme části jejich životů odehrávající se před kamerou, můžeme nazvat intimním.
Poznávat sebe sama
Umělkyně a umělci vystavující na Pozdní intimitě se ovšem nezastavují u hledání podstaty toho, co se na fotografiích ukazuje, ale svůj zájem směřují i opačným směrem – k autorovi. Ve své snaze zjistit, zda i z něj se do díla něco otisklo, se obrací k archivům a fotoalbům. Rudolf Samohejl z negativů po svém otci vybral ty, u kterých si nebyl jist, co a proč vlastně zachycují. V až psychoanalytické logice tak v nezáměrných či bezděčných projevech hledá jeho skrytou tvář. Markéta Othová se rovněž obrací ke svému otci a jeho sklářské tvorbě, k níž se vztahuje skrze vlastní fotografie.
Do jisté míry se dá říct, že poznání vlastních rodičů je součástí procesu sebepoznání. Samohejl a Othová se stávají součástí silné autobiografické linky, kterou lze ve výstavě vysledovat. Jako by hlavní otázkou nakonec bylo „kdo jsem já?“. Alena Kotzmannová se ve svých Pokusech o znovunalezení skutečnosti nechává vést volnými asociacemi a k nalezeným předmětům či snímkům hledá paralely ve vlastním archivu. Když instalaci následně prohlížíme, provádíme při dohledávání autorčiných pohnutek k výběru jednotlivých paralel skoro až detektivní práci odhalování jejích motivů a zprostředkovaně tak i nitra. Veronika Bromová pak fotoaparátem míří sama na sebe, ať už doslova či prostřednictvím zátiší nalezených ve vlastní domácnosti. Sdílí s námi přitom mimořádně soukromé detaily neumytého nádobí či nepořádku na stole.
Sdílení osobních momentů sice na výstavě nepřevažuje, přesto tvoří její podstatnou část. Tvrdit, že s jejich protagonisty vstupujeme do intimního vztahu, se zdá být podobně absurdní jako v případě Julie Roberts. V určitém ohledu to sice říct můžeme, jedná se však o pojetí značně nesamozřejmé. Jít si do galerie pro intimitu by bylo naivní, umělecká díla nám mohou nabídnout jen její reflexi. Některá to dělají prostřednictvím zachycování důvěrných vztahů, jiná se pohybují v oblasti abstraktnějších úvah a další zachycují soukromé okamžiky. Ačkoliv ne všechna jsou intimní, nakonec v kontextu této výstavy odpovídají na touž otázku: co pro nás intimita vlastně znamená.
Sladká a násilná
Jiřímu Ptáčkovi se podařilo vybrat a naistalovat díla tak, že se vzájemně posilují, aniž by výstava sklouzávala k doslovnosti či přílišné návodnosti. Na jedné straně má tak divák dostatek svobody se volně pohybovat a hledat si vlastní čtení, na straně druhé se mu může lehko stát, že se při tom ztratí a tak trochu zabloudí. To se stalo mně a témata avizovaná v úvodním textu výstavy, jako zhodnocování intimity masmédii a sociálními sítěmi či zodpovědnost umělce-fotografa za to, co a jakými prostředky zviditelňuje, jsem tak bohužel soustavně sledovat nedokázala.
Přesto se snad naplnilo alespoň přání kurátora, aby výstava „zafungovala jako ozvučná deska, která rozezní to, co sami nosíme v sobě a za běžných okolností neumíme nebo nemáme sílu komunikovat.“ Nejsilnější zážitek pro mě představovalo setkání s již vzpomínanou Kolizí II od Scerankové a to z velké části díky její citlivé a zároveň mimořádně vtipné instalaci. Šálky již poněkud vysráženého mléka se nachází trochu stranou, v meziprostoru mezi výstavou a volně přístupnou terasou muzea, v pomyslném středu kruhové zářivky a nedaleko automatu na kávu. Na hranici mezi uměním a běžným životem.
Doporučuji toto nenápadné pozvání přijmout, zakoupit v automatu kávu a vypít si ji na terase. Můžete u toho přemýšlet, jak se to vlastně s tou fotografií má, jestli má Barthes pravdu, když tvrdí, že nikdy nepozorujeme snímek, ale to, co je na něm zachyceno. Zda jsou lidé na snímcích sami sebou a co vše nám fotografie prozrazuje o fotografech, fotografovaných a o nás samých.
Jen dávejte pozor, až si kávu budete sladit: „Fotografie je násilná: nikoli proto, že ukazuje násilí, nýbrž proto, že pokaždé svou silou zaplní celý pohled, že nic v ní nelze odmítnout, nic přeměnit (a jestliže ji někdy můžeme nazvat sladkou, neprotiřečí to jejímu násilí; spousta lidí říká, že cukr je sladký, ale pro mne je cukr příliš ostrý).“[3]
[1] Roland Barthes, Světlá komora, Bratislava: Archa, 1994, s. 11.
[2] Ibidem, s. 15.
[3] Ibidem, s. 82.
Pavel Baňka, Veronika Šrek Bromová, Michal Kalhous, Alena Kotzmannová, Markéta Othová, Rudolf Samohejl, Lucia Sceranková, Tomáš Svoboda, Aleksandra Vajd, Lenka Glisníková & Karolína Matušková / kurátor: Jiří Ptáček / Pozdní intimita / Galerie moderního umění v Hradci Králové – Prostor / Hradec Králové / 5. 6. – 29. 8. 2021
Foto: Jan Kolský. Fotoreport výstavy naleznete zde.
Příspěvek S mlékem a dvěma cukry pochází z Artalk.cz
Markéta Othová / Již brzy / kurátorka: Adéla Janíčková / Veletržní palác / Národní galerie Praha / 28. 4. – 30.10. 2022
Ve Veletržním paláci Národní galerie Praha bude zahájena první výstava tohoto roku s názvem Markéta Othová: Již brzy. Tým Sbírky moderního a současného umění v čele s kurátorkou Adélou Janíčkovou představí rozsáhlý retrospektivní soubor fotografií významné umělkyně Markéty Othové, které se podařilo prosadit i na zahraniční umělecké scéně. Průřez dosavadní tvorbou poprvé komplexně uvede její dílo vytvořené od devadesátých let až po současnost.
Markéta Othová patří k silné generaci umělkyň, které se v porevolučních devadesátých letech etablovaly na domácí i zahraniční umělecké scéně, přesto se odborníci od počátku potýkají s autorkou, jejíž dílo uniká bližšímu zařazení. Při prezentacích v domácím i mezinárodním kontextu Othová vybočovala nejen vystavováním černobílých snímků, ale především tím, že sama zdůrazňovala svou pozici „nefotografky“. Jako umělkyně pracující s fotografií byla převážně vnímána optikou konceptuálních tendencí, i když emotivní kvalita její tvorby se tomuto popisu vymyká. Svým intuitivním přístupem k fotografování stále pokouší možnosti média a překračuje jeho technické zákonitosti, čímž do něj vnáší citlivost a podmaňuje si ho pro svébytné vyjádření.
V průběhu tří desetiletí tvorba Markéty Othové zaznamenala pozoruhodnou vnitřní transformaci. V devadesátých až nultých letech Othová pracovala výhradně s černobílou fotografií a systematicky dodržovala velký formát, zatímco v posledních deseti letech přešla nejprve k barevným skenům ve formátu A4 a poté k digitální barevné fotografii. Její fotografie zpočátku reflektovaly snahu poznávání sebe sama a jejího nejbližšího okolí, následně se okruh rozšířil a autorka pozorování nasměrovala na další osoby v sekvenčních časových záběrech. Prostřednictvím ateliérových a jiných experimentů se dále postupně vymaňovala ze svých stanovených zásad formátu i (ne)barevnosti. Zatímco dříve fotografie tvořila neodlučitelnou součást jejího života, v posledních letech nad možnostmi focení převládá život sám.
Markéta Othová je neodmyslitelně spojována se svými fotografickými instalacemi, v nichž dochází k dialogu mezi konkrétním výstavním prostorem a fotografiemi. Tento svébytný přístup se odráží v současném retrospektivním projektu, jehož autorská instalace se osvobozuje od tradičních výstavních principů. Vznikl v úzké spolupráci kurátorky s autorkou a výsledkem je původní umělecká koncepce určená speciálně pro prostory 5. patra Veletržního paláce, jež bude rozděleno na dvě části. Na respirium s retrospekcí a na ochoz, který uvede současnou výstavu a poprvé představí dvacet barevných fotografií připravených speciálně pro sloupořadí funkcionalistického balkonu. „Těší mě, že Veletržní palác ožije dílem tak citlivé autorky, jejíž tvorba má podstatný význam na české umělecké scéně. Věřím, že naši návštěvníci si najdou cestu k její niterné výpovědi,” říká generální ředitelka NGP Alicja Knast.
Společně s Dominikem Langem a Adélou Svobodovou v rolích architekta a grafičky výstava představuje komplexní tvůrčí přístup Markéty Othové, tedy nejen výsledné fotografie, ale i související umělecké procesy.
„Markéta Othová a její práce s fotografií v prostoru nabourává běžné postupy u výstav a zejména retrospektiv. Kurátor se musí zbavit svých naučených nástrojů a struktur výstav a nanovo uvažovat, jak vytvořit prostředí pro uměleckou výpověď. Nejdůležitější roli zde hrála citlivost,“ dodává kurátorka výstavy Adéla Janíčková.
K výstavě vyjde katalog, který bude mimo jiné obsahovat eseje teoretika umění Karla Císaře, ředitele Sbírky moderního a současného umění NGP Michala Novotného a rozhovor umělkyně Markéty Othové s kurátorkou Adélou Janíčkovou. Připraveny jsou také související vzdělávací programy pro veřejnost.
Výstava bude probíhat v 5. patře Veletržního paláce od 29. dubna do 30. října 2022. Více informací naleznete na webových stránkách a sociálních sítích Národní galerie Praha.
Příspěvek TZ: Markéta Othová v Národní galerii Praha pochází z Artalk.cz
